Proč právě Jack Russell Terrier

Malý, temperamentní pejsek anglického venkova. Stále veselý, kontaktní voříšek z televizních reklam, který umí nepřekonatelně kroutit hlavičkou, když poslouchá, co mu páneček říká.

Tak to je asi první vjem každého nového zájemce o plemeno Jack Russell teriér. Skutečnost ovšem daleko předčí veškerá očekávání. Tolik radosti ze života, pohody, vřelosti, inteligence, lásky, ale i odvahy se do toho malého pejska snad nemůže ani vejít. Vzezřením upoutá každého, kdo má smysl pro humor a povahou otevře bezpečně každý zámek, i k tomu nejstudenějšímu srdci. Název dostal po svém "stvořiteli" faráři Johnu (Jacku) Russellovi z Devonu, který plemeno vytvořil na počátku 19 století. Ten, jako nadšený lovec lišek, své psy šlechtil a choval především pro lov. Jejich devizou měl být bojovný duch, schopnost vyrovnat se honičům a vypořádat se s protivníkem v noře. Ovšem z té měl škodnou pouze vyhnat, ale nikoliv usmrtit. Na to byl příliš malý. Stran exteriérových znaků ho zajímala snad jen bílá barva, která musela být jako základní. Pro tento účel skupoval teriéry a pokud neodpovídali jeho požadavkům, zejména pracovním, prodával je dál. Během šedesáti let chovatelské činnosti vytvořil reverend Russell pracovního teriéra, který, když zrovna nelovil lišky, se rád vypořádal i s jinou škodnou. Co se tedy vše smíchalo, aby vznikl dnešní Jack Russell teriér? Prý to tenkráte bylo asi takto: začalo se s fenou krátkosrstého teriéra, pak, kvůli jemnější srsti, se přikřížil greyhound, ale, ach ty uši!, a tak hurá za bíglem a potřebnou odvahu dodá buldok. Tolik volně přeložen výrok o tehdejším šlechtění faráře Russella. Plemeno se postupem času hodně změnilo a jaká všechna plemena byla dále přikřížena, se dostatečně neví. Snad jezevčíci, dandie dinmont teriéři, sealyham teriéři, či velškorgi cardigani. A jaký je dnešní, moderní Jack Russell teriér? Dle standardu (FCI č. 9/12.03.1998, země původu Anglie, země vývoje Austrálie) to má být silný, aktivní, hbitý a pohyblivý pracovní pes s odvážnou povahou a pružným tělem střední délky. Jeho aktivní pohyb se hodí k jeho čilému výrazu. Má být odvážný a nebojácný, přátelský a sebevědomý. K tomu mohu dodat pouze to, že je jako správný teriér vždy nachystaný k akci, je rošťácký, směje se na vás a v temně hnědých očích má vždy otázku, "tak co budeme dělat teď, paničko?". Miluje procházky a sportování. Je rád pánečkem zaměstnáván, jakoukoliv činností. Nemusí být jen nutně lovecká. Agility, flyball, cviky ovladatelnosti nebo jen házení balónku, hlavně kontakt se svým pánem, to je to, co dělá Jack Russell teriéra úžasným společníkem, se kterým nikdy nemůžete mít "blbou" náladu. Je velmi inteligentní a citlivý. Umí být i úžasně něžný, to když se k Vám přitulí, "že už toho bylo dneska dost".

Je skvělý hlídač a vůbec ne uječený, jak by si někdo mohl u tak malého teriéra představit. Štěká, až když má důvod, na konkrétní věc. Jinak upozorňuje pobufáváním nebo jen temperamentním projevem. Na první pohled voříšek, kterých běhá po vesnicích dost. Ovšem po prvním kontaktu, zjistíte, že se jedná o velmi přitažlivé stvoření, o malého Velkého psa, bez kterého si vlastně už nedovedete představit žití. Ať tedy žijí  pro nás a možná i pro Vás, vládnou radostí a oddaností naši Jack Russell teriéři!  

STANDARD PLEMENE JACK RUSSELL TERRIER

Jack Russell teriér byl prozatímně uznán FCI dne 25.10.2000.

Země původu:

Anglie

Oficiální standard FCI vydán:

14.12.2000 - číslo 345

Skupina FCI:

3. skupina - Teriéři; sekce 2 - Nízkonozí teriéři

Všeobecně:

Jack Russell teriér je silný, aktivní, hbitý a pružný pracovní pes s odvážnou povahou a pružným tělem střední délky. Jeho svižná chůze se hodí k jeho čilému výrazu. Kupírování je přípustné a srst může být hladká, drsná nebo hrubá.

Hlava:

Lebka musí být plochá, středně široká, postupně se zužující k očím, přecházející v silný čenich s velmi silnými čelistmi. Stop musí být zřetelný, ale ne silně vyjádřený. Délka od stopu k nosu má být o trochu kratší, než od stopu k týlnímu hrbolu, svaly čelistí musí být dobře vyvinuté. Nos musí být černý. Dobře vyvinuté silné čelisti s pevně napojenými pigmentovanými pysky a s nůžkovým skusem, s pevnými zuby. Uši překlopené, nebo zavěšené, silné a velmi pohyblivé. Oči jsou malé a tmavé s bdělým výrazem. Nesmí být vypouklé. Oční víčka jsou dobře spojená. Okraje očních víček musí být černé.

Tělo:

Krk je pevný a suchý, schopný dobře vyrovnávat postavení hlavy. Hrudník spíše hluboký než široký s dostatečnou vzdáleností od země. Spodní strana hrudníku se nachází, pokud jde o výšku, uprostřed mezi zemí a kohoutkem. Tělo je trochu delší než jeho výška, měřeno tak, že délka od kohoutku k nasazení ocasu je trochu delší, než vzdálenost od kohoutku k zemi. Hřbet je rovný. Žebra klenutá, po stranách oploštělá, takže hrudník se dá obejmout rukama - objem činí asi 40 až 43 cm. Bedra musí být krátká, pevná a svalnatá. Lopatky směřují šikmo a nejsou příliš osvalené. Hrudní končetiny jsou rovné od lopatek k prstům, z pohledu zepředu i ze strany a s dostatečnou délkou nadloktí, takže lokty stojí pod tělem. Předhrudí je jasně patrné. Pánevní končetiny jsou silné a svalnaté, vzhledem k plecím dobře vyvážené. Při pohledu zezadu jsou rovnoběžné. Dobré zaúhlení kolen a nízko položená hlezna. Tlapky jsou malé, okrouhlé, pevné, se silnými nášlapnými polštářky. Prsty středně klenuté, ani vbočené ani vybočené. Pohybuje se přímo, pravidelně, volně, čile. V klidu může ocas viset. Při pohybu musí stát vzpřímeně. J-li kupírovaný, leží konec ocasu ve výšce uší.

Výška:

Ideální je výška mezi 25 a 30 centimetry, s hmotností v kilogramech rovnající se 1 kg na 5 centimetrů výšky v kohoutku. Pes o výšce 25 centimetrů má tedy vážit 5 kg a pes o výšce 30 cm 6 kg.

Srst a barva:

Srst může být hladká, drsná a hrubá. Musí být odolná proti povětrnostním vlivům. Bílá by měla převažovat nad černými, tříslovými, či hnědými skvrnami.

Temperament:

Odvážný a nebojácný, přátelský a sebevědomý.

Poznámka:

Psi musí mít v šourku dvě normálně vyvinutá varlata.

POVAHA A VYUŽITÍ

Jack Russell teriéři jsou odpradávna pracovními psy, jako ostatně skoro všechna psí plemena. Na rozdíl od většiny jiných plemen se však dnešní Jack Russell teriér nejvíce blíži svému původnímu základu. Již první chovatelé se od počátku zasazovali o rozvoj loveckých schopností plemene. Vzhled se považoval za vedlejší v tom smyslu, že musel být funkční pro daný druh práce. I když se dnes už moc neloví, chovatelé se původních šlechtitelských cílů přidržují. Byli proti přehnanému zkrášlování zevnějšku – k němuž došlo u mnoha jiných plemen – doprovázenému bohužel, úbytkem pracovních schopností. Zástupce plemene potkáváme na výstavách jen málo. Nejsou vyumělkovaní a právě to je činí přitažlivými. Dědičné vady se u nich téměř neobjevují, a odhad délky života na 15 let rozhodně není přehnaně optimistický. To vše zároveň znamená, že se původní vlastnosti plemene neoslabily. Jack Russell teriéři jsou inteligentní pracovní psi, překypující energií. Jack russell teriéři nejsou rozhodně psy pro lenochy. V průměrné obytné čtvrti mají tito psíci s notnou dávkou energie a potřebou činorodosti obvykle jen málo možností. Je tedy na pánovi, aby mu nabídl dostatek činnosti. Nečekejte, že se pes přizpůsobí životu za pecí; to se nestane. Je zřejmé, že vzhledem ke svému založení bude vyhledávat aktivity, které neoceníte ani vy, ani obyvatelé čtvrti. Proto je Jack Russell teriér vhodný především pro lidi, kteří se svým psem rádi něco dělají a nechtějí trávit čas doma. Je třeba si uvědomit, že "jackové" jsou psi lovečtí a mají tedy notnou dávku loveckého instinktu. Když se štěně dostane do domácnosti, kde žije více domácích zvířat, akceptuje je obyčejně bez potíží. Jakmile jednou Jack Russell vyroste společně s papoušky, fretkami a s kočkami, nepřeloží jim přes cestu ani stéblo a dokáže s nimi uzavřít i přátelství. Obráceně to ale platí rovněž: chcete-li si vzít domů staršího "jacka", který neměl kontakty s jinými domácími zvířaty, počítejte s tím že bude vaše ostatní zvířata pokládat za kořist a bude jednat podle toho. Jack Russell teriér je opravdový přítel člověka. Při příchodu návštěvy sice štěká, ale tím to také končí. Návštěvníci bývají obvykle nadšeně přivítáni s neskrývanou radostí: čím víc lidí, tím víc zábavy. Dobře socializovaný Jack Russell teriér velmi dobře vychází s dětmi, jak s vašimi, tak i s jinými. Psi nejsou přecitlivělí, mají sportovní povahu a jsou pro kdejaký žertík nebo hru - ať je jak chce bláznivá a trvá jak chce dlouho. Naproti tomu jsou odjakživa samostatní. To vyplývá z jeho původního využití - rozhodnutí při lovu v liščí noře dělal sám a nikoliv jeho pán. Právě proto potřebují důslednou výchovu. Neposlouchají svého pána proto, že mu chtějí sloužit, ale jen proto, že se jim to líbí - pouze kvůli sobě. Je proto nutné, aby výcvik byl co nejhezčí a nejpodnětnější. Nudná cvičení jackové přímo nesnášejí. Na druhou stranu - příliš shovívaví či příliš demokraticky orientovaní páni s tímto plemenem taky nic nepořídí; pes si pak dělá co se mu zlíbí. Zda se stane z Jack Russell teriéra roztomilý, radostný, nekomplikovaný, sportovní pes, kterého bude jeho majiteli kdekdo závidět, nebo zda z něho vyroste pověstný terorizující Jack Russell teriér, je na jeho pánovi.

Použitá literatura: Esther Verhoef-Verhallen - Jack Russell Teriér

HISTORIE PLEMENE JACK RUSSELL TERRIER

Velká Británie má již po staletí loveckou tradici, jejíž součástí je i hon na lišku. Při honu na lišku se používali honící psi, kteří lišku vystopovali a potom ji za hlasitého štěkotu pronásledovali. Lovci, obvykle na koních, psy sledovali a lišku dokázali zastřelit někdy až po hodinách pronásledování. Nicméně se pravidelně stávalo, že se liška schovala do nory, takže k ní nemohli psi ani lovci. V tu chvíli se na scéně objevil teirér vyšlechtěný k těmto účelům, kterého lovci posadili před vstup do liščí nory. Tito teriéři měli v sobě notnou dávku odvahy a horlivosti. Rychle si razili cestu k lišce, často několik metrů pod zemí a štěkali na ni tak dlouho, až opustila svou bezpečnou noru. Důležité přitom bylo, aby pes lišku nezakousl; to by znamenalo konec lovu; a to nebylo záměrem. Těmto teriérům se říkalo "working terriers" (pracovní psi). K této skupině patřili i foxteriéři.

Fotografie teriérů z 19. a z počátků 20. století svědčí o rozmanitosti tohoto "plemene". Nešlo o jednotný typ, barva, struktura srsti i velikost byly různé. V polovině 19. století zažívala kynologie velký vzestup a o foxteriéry se začali zajímat i nelovci. Kynologové lovecké schopnosti těchto psů téměř pomíjeli, důležitý však pro něj byl jejich vzhled. Foxteriéři se dostali do výstavních prostor, kde se kladl důraz na jejich zevnějšek. Byl vytvořen plemenný standard a více se vybíralo podle zušlechtěného uniformního typu. Z těchto psů vznikl "luxusní" pohledný teriér, kterého známe dodnes. Mnoho lovců přihlíželo mizení svého pracovního teriéra se smutkem. Pro práci pod zemí byli teriéři příliš velcí a ochabovaly i povahové vlastnosti, požadované pro lov. Lovci se částečně distancovali od výstavních psů a od jejích majitelů a šlechtili teriéry vhodné pro lov dál - často bez rodokmenu. Mezi tyto lidi patřil i muž, který měj velký vliv na vývoj Jack Russell teriéra - pastor John Russell. Tento farář měl téměř bílé, hrubosrsté, malé psy dobré kvality, na které se nesmí zapomenout. Reverend John Russell byl jedním z nejstarších členů Kennel Clubu a je dodnes znám jako chovatel jedné z velmi lovecky upotřebitelných větví foxteriéra - po něm pojmenované Jack Russell Teriér. Tato větev je neotesanější, primitivnější forma a má kratší běhy, než moderní výstavní typ.

 Kolem roku 1818 si Jack Russell od jednoho mlékaře jménem Marston obstaral teriéří fenu jménem "Trump". Muselo se jednat o fenu velmi podobnou foxteriérovi, každopádně neměla tak nízké končetiny, jako dnešní Jack Russell teriéři. Vždy upředňosťoval bílé psy se žlutými znaky. Russell choval krátkosrsté teriéry podle vzoru "Trump", s dlouhými končetinami, kteří mohli při lovu držet tempo s honiči. Můžeme se domnívat, že "Trump" byla skutečně zakladatelkou chovu Jack Russell teriérů. Ačkoliv byl Russell jedním ze zakladatelů Kennel Clubu a až do své smrti zůstal jeho členem, své teriéry po roce 1869 nikdy nevystavoval a nenechával je ani registrovat do plemenné knihy Kennel Clubu. Během šedesáti let své chovatelské činnosti Russell vytvořil typ tvrdých psů pro lovecké potřeby, kteří byli schopni spolehlivě vyhnat lišku z nory, ale neměli ji usmrtit. K tomu byli psi i malí, protože nevážili zpravidla více než 15 liber. 

Jeho psi byli většinou krátkosrstí. Jejich srst měla strukturu srsti drsnosrstých štěňat. Měli, jak už bylo řečeno, vyšší končetiny než dnešní Jack Russell teriéři na kontinentu. Jack Russell sám vystavěl svůj chov zjevně velice cílevědomě. Jeho záznamy jsou zřetelné a velice spolehlivé. Když svůj chov upevnil, prováděl přikřížení cizí krve jen velmi zřídka. Řeč je o psu "Old Jack", pracovním teriérovi, z chovu Kapt. Percy Williamse, který na výstavách získal mnoho cen. Russell v šedesátých letech použil tohoto psa pro svůj chov. Počínaje rokem 1880 jsou vystavováni různí psi, kteří měli za předky Jack Russell teriéry, například roku 1880 "Carlise Tack" dcera Jack Russell - feny "Fuss". Další úspěšnou fenou byla "Pussy", tato byla panem Woottonem prodána chovateli, vystavovateli a rozhodčímu S. E. Shirleyovi za fantastickou cenu 40 liber šterlinků (pro porovnání v té době roční plat vikáře činil 60 liber!). Po Russellově smrti se jeho psi rozptýlili. Velká část se dostala k panu C. H. Bassetovi z Watermonth Castle u Ilfracombe. Psi měli tehdy již kratší končetiny, než tomu bylo u prvních psů Jacka Russella a měli poněkud kratší čenichy. Zachovala se jména a historky. Slyšíme zde o činech psa jménem "Tip", "Nelson" nebo "Nettle" atd. 

I když se plemeno může pochlubit nezanedbatelnou historií, trvalo dlouho než se jím kynologie začala zabývat. Není divu, protože chovatelé Jack Russell teriérů se od počátku negativně stavěli k potenciálnímu uznání těchto psů jako plemene; uznání by totiž znamenalo i to, že by se psi dostali do výstavních kruhů. Plemenný statut, nerozlučně spojený se zušlechťováním zevnějšku, vedl u mnoha pracovních psů k ústupkům od původních vloh k práci a pracovních schopností. Milovníci pracovního Jack Russell teriéra to pokládali za nepřijatelné. Dnes však je Jack Russell teriér uznán FCI prozatímně a již existuje jeho standard vydaný pod hlavičkou FCI 14. prosince 2000 (číslo 345).

Použitá literatura: Esther Verhoef-Verhallen - Jack Russell Teriér                                   

 Hans Raber: Encyklopedie- Plemena psů 2. díl